25.12. 2009  Nemění se nic?

(Karel Čapek, foto psightru) Když jsem se učíval biblické dějepravě, zůstávaly mně nejasny některé věci: co se stalo s pastýři, kteří se v Betlémě chlévě klaněli novorozeněti, a kam se poděli tři králové, kteří za ním tak daleko putovali se zlatem, kadidlem a myrhou.



Jaksi jsem očekával, že by na Velký pátek měl doběhnout k Pilátovi aspoň posel od tří králů: že se sice nechtějí míchat do záležitostí judské provincie, ale že mají zvláštní zájem na osobě zvané Ježíš, a protestují proti úkladu, který je proti němu strojen; nebo že by se měli aspoň dodatečně objevit s blýskavými meči, aby pomstili smrt muže, na němž jim záleželo.

Snad byli tři králové už na pravdě boží; ale jistě ještě žili pastýři judští, i bylo by slušno, aby se na Velký pátek proudem valili do Jeruzaléma a mávajíce holemi demonstrovali proti skandální křivdě na muži, jehož příchod vítali na kolenou.

Tehdy jsem nechápal, jak je možno, že se nikdo nevložil do věci Ježíšovy a že až na useknuté ucho Malchovo se nestalo nic, aby nedošlo k onomu justičnímu bezpráví. V dětství mívá člověk poněkud rytířské představy o světě.

Dnes mne na věci dojímá spíše věčně lidská groteska, která je tu tak prostě a samozřejmě vyslovena. Předně si myslím, že se ani tři králové, ani ti dobří pastýři asi nepředali, když nesli své dary novorozeněti; a za druhé bych řekl, že jistě se několik pastýřů z Betléma přišlo podívat na ukřižování, neboť lid miluje zábavu. "To vám byla mela," vypravovali potom; "země se třásla a hrobové se otvírali - inu, stálo to za to; lidičky, tam jste měli být!"

Ti betlémští pastýři žijí podnes, ochotni vítat každého, kdo přichází, a kamenovat každého, kdo něco vykonal. Jsou ochotni klanět se; ale klanění není závazek. Jsou ochotni volat slávu; ale sláva není přísaha. Jejich místo je tam, kde je nějaká podívaná: stejně v betlémském chlévě jako na Golgotě. Jednou jim káže anděl a podruhé je ponouká Kaifáš. Jděte mi k šípku s těmito lidmi dobré vůle! Mají dobrou vůli poslouchat; ale poslouchají kohokoliv. Mají dobrou vůli zpívat s anděly Hosana! a křičet s lidmi Ukřižuj! Ano, pokoj jim; jim se nic nestane, neboť nic neriskují, ani ne svou čest. Jsou to lidé davu. Každý z nás může být člověkem davu.

Dnes ovšem už nejde o Mesiáše a nezjevují se andělé ani hvězdy na nebi; jen ti pasáčkové zůstali i se svou vrtkavostí a krátkou pamětí; jsou lépe organizováni než tehdy a místo anděla jim hlásají noviny, mají-li volat Aleluja nebo Ukřižuj.

Rok, který se končí, vyznívá jakž takž šalmajemi pokoje; po kočičině letních měsíců je to skoro úleva, a nechtějme do toho vpadat s jinou písničkou. Hraje se jakási sousedská, jejíž text je Proč bychom se netěšili a Teď je řada na nás. I kdybychom byli nakloněni vyslechnout tento kousek až do konce, zdá se, že nebude klidně dohrán; je příliš málo rovnocennosti v tělese, které bylo pozváno hrát, a některé orgány si příliš zvykly na kočičinu, abychom mohli důvěřovat jejich souhře.

Chcete-li mít nějaké štědrovečerní proroctví, tedy stěží ze všech znamení na zemi poznáme jiné než toto: že po tom, co je nyní, by mohlo přijít něco ještě horšího. Ti, kdo seli vítr, zapomněli jej zažehnat; ti, kdo si vařili polévku, nechali oheň doutnat. Pastýři betlémští už nečekají na hvězdu; stačí jim jakékoliv rachejtle. Pokud je na nich, půjdou se klanět první prskavce; na hvězdy si lidé příliš zvyknou.

I kdybychom chtěli zamluvit všechno nepěkné z tohoto roku, jedno nebudiž zapomenuto: že se zjevila nízká úroveň toho, co se zve veřejné mínění. Po této zkušenosti by nás neměla překvapit žádná veřejná skopičina, žádná ostuda, žádný cynismus; přestaňme spoléhat na "zdravý instinkt lidu" a na spolehlivost lidí dobré vůle.





Byli to lidé dobré vůle, kteří křičeli: "Vydej Barabáše!" Dobrá vůle může z nás udělat dobré občany, ale nedá nám ještě dobrý režim. Na ten je krom dobré vůle třeba velmi dobrého rozumu; a nadto ještě velmi silného vědomí povinnosti. Vědomí povinnosti: to je právě to, co bych byl jako chlapec čekal od pastýřů betlémských: že se opráší a půjdou chránit člověka, který jim byl přisouzen; že se postaví před Piláta a řeknou: "Pane, my nejsme onuce; když už tu jednou je něco nebo někdo, před čím jsme se sklonili, dovedeme za tím také stát. Je to tak říkajíc věc naší cti." A tu by řekl Pilát: "Mužové betlémští, na to jsem čekal; má-li člověk vládnout, copak může spoléhat na tuhle jeruzalémskou sebranku, která dnes křičí tak a zítra onak? Z lidí, jako jste vy, se dělají vojáci, kteří se nedají; z lidí, jako jste vy, se dělají říše. Bez věrnosti není statečnosti; bez velkých závazků není síly. Nechme křičet venku ty politikáře; já tomu muži nenechám zkřivit vlasu. Sice tím zkazíme krásný a věčný příklad mučednictví, ale zato, Betlémáci, věřím, že se dá něco udělat z této zatracené malé země." A Betlémští by řekli: "Tenhle Pilát je aspoň rozumný muž." A on by je pozval k svému stolu.

(Karel Čapek; 25. prosince roku 1926)

   zpět na přehled článků